Církev československá husitská - kdo jsme?

Čím je Církev československá husitská?

Jsme církví křesťanskou, tj. patří k obecné rodině křesťanských církví stejně jako římskokatolická, evangelická, pravoslavná atd. Zároveň je však církví samostatnou, tzv. národní, podobně jako církev anglikánská ve Velké Británii, luterská v severských zemích. Není závislá na Vatikánu a jeho hierarchii představitelů moci. Podíl na správě církve nesou kněží i obyčejní lidé – laici. Historicky navazuje na bohatou cyrilometodějskou a nekatolickou tradici českých a moravských zemí v minulosti, ve víře našich předků, která byla násilně potlačena v duši našeho národa po bitvě na Bílé hoře. Násilná rekatolizace tak učinila konec mnohým vzdělancům a osvíceným lidem – např. odchod J. A. Komenského a dalších z vlasti. Po vzniku naší národní samostatnosti byla v roce 1920 obnovena i tato myšlenka tradice naší víry osobní a nezávislé.

Dne 8. ledna 1920 byla vyhlášena reformním hnutím katolického duchovenstva. Utvořilo ji tehdy 140 bývalých římskokatolických duchovních poté, co byla Římem odmítnuta jejich žádost o možnost sloužit bohoslužby v českém jazyce. V čele hnutí stál ThDr. Karel Farský, spisovatel E. Zahradník – Brodský, G. A. Procházka a další.

Již v roce 1921 se při sčítání lidu téměř 600 000 obyvatel ČSR hlásilo právě k církvi československé. Moderní způsoby práce, stylu života i zvěstování myšlenek získaly srdce lidí, kteří se vnitřně rozešli s tehdejší církví, ale ne s Bohem. Chtěli žít křesťanství bez formálnosti. Po druhé světové válce se již k církvi československé hlásí téměř milion lidí a bohoslužby, setkávání pro děti, mládež či starší generaci se konali na 3000 místech Československé republiky. Bohužel doba čtyřiceti let potlačování náboženství vykonala své. A tak se církev statisíců zmenšila na desetitisíce. Nic však neubralo na jejím poslání a ochotě služby člověku současnosti. Její dveře jsou otevřeny úplně každému člověku bez rozdílu vyznání (katolíkům, evangelíkům, pravoslavným …), světového názoru, lidem hledajícím i nevěřícím.

Každý, kdo se touží něco víc dozvědět o Bohu, víře či Bibli, je srdečně zcela nezávazně zván. Může se kdokoliv na cokoliv zeptat z celé škály prostoru lidského života. Do současnosti zůstává a je spojující s minulostí česká liturgie (bohoslužba), podíl všech lidí na správě církve, jedna a tatáž Bible – Slovo Boží – společná všem křesťanům, sedm svátostí (křest, biřmování, manželství, pokání, večeře Páně, útěcha nemocných a svěcení kněží). Duchovní církve se mohou ženit a vdávat (knězem může být i žena) a jsme církví moderního pohledu na život a jeho starosti i radosti.

Symbolem církve je kalich s křížem, jež zpřítomňuje prostor církve propojující v sobě katolickou a protestantskou tradici víry. Oblekem duchovního je černý talár s červeným kalichem a bílá štola. Dnes tvoří církev 300 farností – náboženských obcí (jež mají své filiálky – blanenská má 8, vyškovská 7), ty jsou sdruženy do vikariátů (my jsme Brno – venkov), vikariáty do diecézí (my jsme brněnská, další je olomoucká, královéhradecká, plzeňská, pražská a slovenská). Každá diecéze má v čele biskupa (náš brněnský biskup je ThMgr. Juraj Jordán Dovala, nar. v roce 1974), v čele celé Církve československé husitské je patriarcha – nyní ThDr. Tomáš Butta, nar. v roce 1958).

Historie naší farnosti

Církev československá vznikla po vánočních bohoslužbách L.P. 1919 vyhlášením 8. ledna L.P. 1920. V různých místech zapustila svoje kořeny. Náš kraj, na boskovicku evangelický, na blanensku v blízkosti římsko-katolických poutních míst Sloup, Křtiny, Vranov, byl téměř mimo vliv reformních snah v církvi. Ač ve Žďárné tehdejší farář sloužil české vánoční bohoslužby, přece zde naše církev nevznikla. Z přifařené obce Rudice pocházel jeden z prvních duchovních naší církve Rudolf Juřina. Kdykoliv se do Rudice či Jedovnic o prázdninách vracel k příbuzným, vždy tam rád sloužil bohoslužby.

První věřící se k Církvi československé v Blansku hlásili v roce 1922 a v roce 1923 bylo rozhodnuto konat první českou mši. Slavný okamžik nastal v listopadu 1924, kdy za účasti více jak 800 věřících, sympatizantů i zvědavců byla v sokolovně bohoslužba sloužena.

Od roku 1925 byly v sokolovně pravidelně slouženy bohoslužby 2x měsíčně ve velkém sále pro 150 až 200 věřících. V roce 1928 došlo ke schválení samostatné farnosti státem a 1. 5. 1929 byl v Blansku v sokolovně slavnostně instalován první blanenský farář JUDr. František Náhlík. Sloužil rozsáhlé farnosti mající téměř 2000 věřících nejen v Blansku, ale i v dalších obcích většiny okresů Blansko a Boskovice. Spolu se svou manželkou vyučovali náboženství na 26 školách, celkem přes 300 dětí.

Po postavení kostela bylo slavnostní rozloučení s bohoslužbami v sokolovně a od té doby se bohoslužby, křtiny, svatby, pohřby konaly v kostele. Bohatá kulturní činnost potom v sále školy naproti kostela, či akademie opět v sokolovně. Od roku 1938 byli v Blansku farář JUDr. František Náhlík a duchovní ThB. František Černý, který se stal 1. 9. 1939 farářem a blanenský rodák František Nygrýn duchovním.

Při obsazení duchovní správy farářem a dvěma duchovními byly bohoslužby již pravidelně konány nejen v dosavadních místech Blansko - kostel; Rudice, Žďár, Rájec, Boskovice a Velké Opatovice ve školách, ale i na dalších místech a to v Jedovnicích, Olomučanech, Černé Hoře, Letovicích, Lysicích, Křtinách a Sebranicích.

Ve válečných dobách byla v blanenské farnosti bohatá kulturní činnost. Národní Církev československá se stala dobrým přístavem uprostřed hrůz, neklidu a válečného běsnění.

Pravidelně se konaly bohoslužby, křtiny, svatby, pohřby a duchovní večery. Mimo to byl v činnosti pěvecký a recitační soubor více jak padesáti dětí vedený bratrem farářem Františkem Černým za pomoci řídícího učitele Bohumila Kráčmara. V národních krojích u příležitosti slavností, akademií atd. fungoval tento sbor až do zákazu činnosti v roce 1951. Chrámový smíšený sbor dospělých řídil řídící učitel Emilián Blažek; ženský pěvecký sbor potom Drahomíra Kellerová.

Výborně fungující jednota mládeže vedená Pavlem Plchem sdružovala mladé ke kulturně duchovnímu programu.

Když v roce 1947 dosáhl počet věřících Církve československé v samotném Blansku 600, rada starších začala uvažovat nad stavbou většího kostela (dochovalo se několik verzí plánů) a prostorné farní budovy. Rok 1948 však zlomil tyto plány.

Až do roku 1957 se dařila práce s dětmi a v pěveckém sboru. Mládež pohasla úplně a duchovní správce konstatuje, že v roce 1961 není ani jediné dítě přihlášené do náboženství.

Dospělí navštěvují hojně poutavé biblické hodiny s bohatým programem. Bratru faráři Chaloupkovi se v roce 1968 podaří na deset let obnovit v malé míře vyučování dětí a mladých, pořádá několikrát v roce autobusové zájezdy pro věřící do různých koutů vlasti. V létech normalizace však nastává větší útlum na všech rovinách života farnosti. I přes snahu faráře nastává větší úpadek než v létech padesátých.

Na konci osmdesátých a přelomu devadesátých let se objevují první známky zlepšení. Ti, kteří nesli církev po 40 roků útlaku, pomalu umírají, ale objevují se noví v podstatě všech generací.

Bolestí zůstává předávání víry v tradičních rodinách v církvi, naproti tomu církev roste z věřících mimo tuto tradici. Různé aktivity, bohatá činnost duchovní, poutě, farní dny, kulturní pořady a programy dávají od roku 2000 prostor k velkému oživení. Lze říci, že farní společenství se stává rodinou s láskou přijímající mnohé nové příchozí.

Za posledních 24 let se podařilo provést generální opravu blanenského kostela, úpravy liturgického zařízení interiéru, zakoupit a vybudovat dům vedle kostela, který je majetkem farnosti. Farář bydlí hned vedle kostela a je dosažitelný všem, kdo potřebují. V domě je také farní kancelář. V obcích mimo Blansko máme krásné prostory k setkávání při bohoslužbách a další shromážděních. Jsme otevřeným společenstvím pro každého člověka bez rozdílu.

„Kéž Pán nedá zahynouti nám, ni budoucím."