Základy křesťanské víry

Věříme, že je nám Bůh přítomen, když se shromažďujeme, abychom ho chválili, naslouchali jeho Slovu a přimlouvali se za potřeby svých bližních. Takovým shromážděním říkáme bohoslužby a konají se většinou v neděli na oslavu Kristova vzkříšení. Smyslem křesťanských bohoslužeb není sloužit Bohu konáním modliteb a náboženských obřadů, ale přijmout, co nám Bůh nabízí ve svém Slovu, svátostech a společenství svého lidu. Účastnit se služeb Božích proto není náboženská povinnost, ale příležitost setkat se s Boží láskou a věrností uprostřed každodenních starostí, úkolů a pochybností. Při bohoslužbách Bůh vstupuje do našeho života a působí na nás svým Slovem. Ujišťuje nás o svém odpuštění, povzbuzuje nás v našich těžkostech, odhaluje nám naše selhání a vybízí nás k novým úkolům. Účastí na bohoslužbách náš život z víry nekončí, ale začíná. Přijímáme zde sílu, radost, inspiraci a pověření do všedních dnů.

Bohoslužby mají formu rozhovoru, v němž zaznívá Boží slovo, ale i naše lidská odpověď. Úkol zvěstovat Boží slovo svěřil Ježíš Kristus svým učedníkům. Církev v tomto úkolu pokračuje, když tímto úkolem pověřuje muže a ženy, u nichž poznala obdarování Duchem svatým pro tuto službu. Kázání, které tvoří střed a neodmyslitelnou součást bohoslužeb, má za úkol zpřítomnit radostnou zvěst evangelia do aktuální Boží výzvy a potěšení. Základem kázání je biblický text. Cílem je vyložit a promítnout biblické slovo do života posluchačů, aby v něm zaslechli živé Boží slovo do svých radostí a starostí, nadějí i pochybností. Kazatel musí dobře znát biblickou zvěst, rozumět dobovým souvislostem, ve kterých vznikala, a současně dobře rozumět i těm, kterým Boží slovo tlumočí. Jen tak může pravdivě a nezkresleně přeložit biblické slovo do dnešního způsobu života a myšlení.

Křesťané věří, že zvěstování evangelia je dílem Ducha svatého, při němž Bůh používá našich lidských schopností. Na zvěstované Boží slovo odpovídá církev při bohoslužbách v modlitbách a písních. Modlitby mohou mít různou formu. Buď je zástupně přednášejí jednotlivci za celé společenství, nebo se shromáždění modlí společně. Reformační tradice dává přednost modlitbám, které živě a bezprostředně odpovídají na zvěstované Slovo, ale neuzavírá se ani modlitbám hotovým a naučeným, které se při bohoslužbách pravidelně opakují. Společná modlitba je stejně důležitá jako soukromá, protože nám pomáhá si uvědomit, že žijeme ve společenství a Bůh nikomu z nás nedává přednost.

Hudba při bohoslužbách umožňuje zapojit do našeho vztahu k Bohu i lidské city a naznačuje, že lidská slova nedovedou vyjádřit celou šíři a hloubku naší víry a naděje. Společné písně nám současně pomáhají stát se součástí života církve přes hranice času, neboť nám umožňují připojit se k vyznáním a modlitbám těch, kteří nám víru předali, a uvědomit si, že Bůh s námi ve svém díle navazuje na to, co koná již po staletí. Nově vznikající písně jsou svědectvím, že Bůh v tomto díle pokračuje a tvoří mezi námi stále něco nového. Nedílnou součástí bohoslužeb je i vysluhování svátostí, které se konají buď podle potřeby (křest, biřmování, svátost manželství), nebo v určitém časovém rytmu (večeře Páně). Součástí bohoslužeb má být ve vhodnou chvíli sbírka, která vyjadřuje, že účastníci bohoslužeb přijímají zodpovědnost za společenství, které tvoří, i za praktické úkoly, které před církví stojí.

Nejen dosud sdělené informace a zkušenosti patří k víře. V našem přemýšlení o Božích věcech je nesmírně důležité nebýt nejen teoretiky, ale i praktiky přijatého. Začněme malým příběhem: Požádejte malé dítě, aby namalovalo strom. Dítě namaluje kmen, větve listí nebo jehličí, ale většinou zapomene na kořeny. Aby strom rostl a přinášel užitek jak svým ovocem, tak svým stínem a ptačím zpěvem, musí být pevně zakořeněn v zemi. A to nejen proto, aby sál vláhu, ale aby byl odolný proti poryvům větrů. Pokud budou kořeny na povrchu, strom se může vyvrátit a uschne.

Přesně tak je to i s námi lidmi. Církev i přes svoje poklesky a pády v minulých stoletích, tvoří toto zázemí. Člověk, který nemá své kořeny v konkrétním společenství věřících, nemá tak odkud čerpat sílu víry. Mít živý vztah s Bohem pomáhá společenství upevňovat. V naší církvi se navzájem oslovujeme „bratři a sestry“. Není to formule, ale skutečnost ve vztazích a vyjádření, že každá farnost je velkou rodinou, do které je každý zván a kdykoli může přijít. Radostí velkou je samozřejmě to, když se host po čase stane ze své vůle domácím.

Otče náš

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuváděj v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.

Velké vyznání víry

Věříme v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho, Otce Ježíše Krista i Otce našeho, jenž od věčnosti vládne královstvím duší našich. Věčíme v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života, jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné. Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje, v Ježíši Kristu se zjevil, skrze proroky a otce naše mluvil a v nás chce přebývat. Věříme v život věčný, dobra, pravdy a krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých. Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Duch Božího v sobě majíce, šťastni byli, život pravdy žili, pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli. Tak staň se!

Desatero Božích přikázání

I. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

II. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho; nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.

III. Nezneužiješ jméno svého Pána Boha; Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by to učinil.

IV. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.

V. Cti svého otce a matku.

VI. Nezabiješ.

VII. Nesesmilníš.

VIII. Nepokradeš.

IX. Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví.

X. Nebudeš dychtit po nikom a po ničem, kdo nebo co patří tvému bližnímu.